Vyhledávání
      

Rukevník východní (Bunias orientalis)

 

Květiny > 

Výška rostliny: 
od 25.0 cm do 1.5 m
Doba květu: 
Květen, Červen, Červenec, Srpen, Září
Barva květu: 
žlutá
Barva olistění: 
zelená
Tvar květu: 
hrozen
Tvary listů: 
celokrajné, zubaté, peřenosečné, řapíkaté
Typy listů: 
listnaté, opadavé
Použitelné části: 
list
Použití: 
v lékařství, v potravinářství
Náročnost: 
slunce, polostín, vlhko, nenáročné

Fotogalerie (0 fotek):

Popis rostliny:  
Rukevník východní je dvouletá i víceletá bylina, s dlouhým vřetenovitým kořenem. Lodyhy jsou 25 -150cm vysoké, přímé, v horní části většinou bohatě větvené, s roztroušenými přisedlými bradavkovitými a krátce stopkatými červenavými žilkami, jinak lysé nebo s řídkými, většinou jednoduchými chlupy. Přízemní listy jsou řapíkaté, v obrysu podlouhlé, lyrovité nebo kracovité, nepravidelně peřenolaločné až peřenodílné, lodyžní lístky jsou podobné, ale kratšeji řapíkaté až přisedlé, v dolní části čepele peřenolaločné až peřenodílné, náhle v řapík složené, horní listy jsou většinou jen nepravidelně hrubě zubaté až celokrajné, k bázi pozvolna zúžené, přisedlé. Všechny listy jsou lysé nebo, zejména na okraji a na žilnatině, s roztroušenými jednoduchými a větvenými chlupy, nebo také s roztoušenými přisedlými a krátce stopkatými žlázkami. Květy vykvétají v bohatých hroznech, květní stopky jsou 7 -12mm dlouhé, přímo nebo rovnovážně odstálé, bradavkovitě žláznaté, kališní lístky jsou 3 -4mm dlouhé, úzce vejčité, lysé nebo řídce a dlouze brvité, korunní lístky jsou 5 -8mm dlouhé, obvejčité, krátce, ale zřetelně nehetnaté, jasně žluté. Plodní stopky jsou 10 -16mm dlouhé, přímo odstálé. Plody jsou 5 -10mm dlouhé, v obrysu šikmo vejčité, někdy vejčitě okrouhlé, zúžené v šikmý, silný, 1 -1,5mm dlouhý zobánek, oblé, na povrchu nepravidelně bradavkovitě hrbolkaté, 1 -2 pouzdré, 1 -2semenné. Semena jsou 1,5 -2mm dlouhá, v obrysu široce vejčitá až téměř okrouhlá, zploštělá, oranžově hnědá. Kvete od května do září.

Čeleď:
brukvovité

Původ:
Rukevník východní pochází jen z oblasti Arménské vysočiny, kde roste v nadmořské výšce 1000 -2500m, a to až do subalpínského stupně, většinou v území s kontinentálním klimatem, blížícím se stepnímu. Odtud se druh pravděpodobně v minulosti šířil do evropské části bývalého SSSR a do jižní části západní Sibiře. Roste převážně v lesní a lesostepní, řidčeji i ve stepní zóně. Vyskytuje se tam na lukách, podél cest, na okrajích polí, kolem obydlí, na ruderálních stanovištích, v zelinářských zahradách, na úhorech, jako oplevel ve víceletých travních porostech, zřídka v žitě. Chová se jako nestálý apofyt.

Výskyt:
Druhotně se rukevník vyskytuje ve většině evropských zemí, kam pronikl hlavně ve druhé polovině 18. a v 19. století, kdy prudký rozvoj komunikací a obchodu umožnil jeho rychlé šíření. Je znám z Belgie, Bulharska, České republiky, Dánska, Finska, Francie, Itálie, Maďarska, Slovinska, Nizozemí, Norska, Polska, Rakouska, Slovenské republiky, bývalého SSSR, Švédska, Švýcarska a Velké Británie. Ve střední Evropě roste v městských a venkovských sídlech a v jejich okolí, podél železničních a silničních komunikací, v dopravních uzlech, na dvorech průmyslových objektů, na rumištích, u cest, ve víceletých pícninách jako plevel, na zahradách, na loukách, mezích, úhorech, podle vod, v křovinách a na okrajích synantropních lesních porostů nebo i na skalách. Jako adventivní nebo plevelný druh je znám místy v Asii, USA a v Kanadě.
V České republice byl rukevník poprvé sbírán v roce 1856 v Jindřichově Hradci, na Moravě je uváděn poprvé ze dvora Dolního mlýna na předměstí Brandys u Českého Těšína. Nejstarší výskyt na území Slovenské republiky je zaznamenán v roce 1864 v obci Helemba v okrese Nové Zámky. Většina lokalit druhu na území ČR i SR se nachází v kolinním a planárním stupni. V České repubilce zasahuje druh až do submontánního stupně, na Slovesku do montánního stupně.
Rukevník je ekologicky velmi plastický a adaptabilní, což souvisí s jeho původním rozšířením. V ČR a ve SR se vyskytuje na těchto ekotopech v katastrech městských i venkovských sídel a v komplexech dopravních lokalit, železniční nádraží, trať, louky, pastviny, silnice, cesty, příkopy, rumiště, skládky, komposty, pole, meze, úhory, zahrady, průmyslové objekty, trávníky v sídlištích, synatropní křoviny, lesíky, parky, arboreta, ale také skály, břehy potoků a řek, hráze rybníků, říční přistavy. V ČR a SR se rukevník chová jako apofyt nebo vzácněji jako neoindigenofyt. Jako polní plevel vystupuje nejčastěji ve víceletých pícninách, významně se ale uplatňuje i jako luční plevel, a to především v údolích některých řek.
Od roku 1979 byl u nás rukevník obligátním průvodcem sovětského obilí. Ruské obilí se dováželo už za Rakouska - Uherska. Mnohonásobně vzrostl jeho dovoz do Československa po roce 1945 a kolem roku 1980 ustal. V této době se druh na území obou republik velmi rozšířil a z množství primárních území výskytu, na nichž zdomácněl, se úspěšně šíří dál. V době druhé světové války byl k nám zavlékýn také při přesunech cizích vojsk. Se senem nebo slámou mohly být v minulosti zavlečeny i nažky rukevníku.
Druh se šíří na většině našeho území převážně radiálně. V některých ekonomicko- geograficky relativně jednotných územích se může šířit také lineárně. I když je druh na území ČR dost rozšířen, přesto dosud na větších územích místy chybí, nápadná je absence lokalit v západních Čechách, jihočeském pohraničí, v jihovýchodních Čechách, místy na severní Moravě a ve Slezku, ve SR na severozápadě a na středním Slovensku.

Množení:
Rukevník se množí semeny i vegetativně rozrůstáním z mateřské rostliny. Na březích řek se může šířit také hydrochorně, protože nažky mají poměrně dobrou plovatelnost. Šíření dále pokračuje především prostřednictvím diaspor z „domácích“ rostlin. Lehké plody mohou být šířeny větrem, vodou, v zažívacím útsrojí některých živočichů. V oblasti druhotného areálu je ale druh šířen převážně při pracovní činnosti člověka.

Růstové podmínky:
Rostlina v našich podmínkách bohatě plodí. Uvádí se, že jeden exemplář dá až 1000 -2000 plodů ročně. Po slizni bývá téměř 100% semen rukevníku fertilních, po uzrání mají nepukavé šešulky, uzavřené ve zdřevnatělém oplodí, tedy vlastně nažky, klíční odpočiněk, který se dá přerušit umělým porušením oplodí nebo v půdě. Semena v plodech s porušených oplodím klíčí v široké rozmezí teplot. Optimum pro klíčení je při teplotách 1 -20°C. Nažky vyseté na podzim, vzcházejí hromadně od konce března do poloviny dubna. Po vysetí v předjaří vzcházejí od počátku května, a to jen asi 30%. plody zrají v září a do konce října vysemeňují. Klíčivost semen je dlouhodobá. Plody staré osm let, které byly skladovány v nevytápěné místnosti, vzešly po podzimním výsevu na 17%. vysoká a pravidelná plodnost, dlouhodobá klíčivost plodů a klíční odpočiněk pomáhají tomuto druhu při zdomácňování a dalším šíření v našich podmínkách.

Použití:
Rukevník je v ČR cizí expanzivní plevel, šířící se nejčastěji v mírně teplé nebo teplé klimatické oblasti jako plevel na loukách a pastvinách, zejména v údolí vodních toků. Zařazujeme ho mezi druhy vnitřní karantény. Další šíření je možné očekávat zejména na zemědělských půdách v oblasti řepařského a bramborářského zemědělského výrobního typu v kolinním stupni. Pokud není někde ještě rozšířen, lze doporučit včasnou likvidaci primárních ohnisek výskytu ručním pletím, rostliny je nejlépe vykopat nebo při větším výskytu použít ekologicky přijatelné herbicidy. Porosty je vhodné posekat v době květu, kyd je rostlina nejnápadnější, nebo po odkvětu, aby se zabránilo vysemeňování. Osivo má být vždy čištěné.
V Rusku, Polsku a na Balkáně jsou mladé listy pojídány jako salát, starší jako zelenina. Mají vysoký obsah vitaminu C a proteinu. Kromě listů jako salát používají i mladé stonky. Vařené nahrazují chřest a dávají se do pyré a polévek. Kořeny jsou jedlé brzy z jara, než vyraší stonky. Marinují se a používají jako náhražka křenu. Sušením ztrácejí hořkost a v prášku se dívají jako přísada do omáček.
Na Kavkazu se jedí mladé květonosné stonky před vykvetením. Rukevník je znám také jako dobrá pícnina i krmivo pro dobytek. Semena obsahují více než 10% oleje citronové vůně. Za květu je výbornou medonosnou rostlinou. Jako léčivá rostlina se uplatňuje v lidové medicíně jako antiskorbuticum. V Arménii proti skleróze.


 
 

Reklama - Kontakt
Copyright © 2010-2013 AtlasRostlin.cz
Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu je zakázáno.