Vědecké rodové jméno Aquilegia se odvozuje od latinského „aquila“ = orel a v některých národních jazycích je také podle orla pojmenován. Stejně pravděpodobný je ale také výklad t výrazu „aquilegus“ = nosič vody nebo přímo od slova „aqua“ = voda. První výklad přirovnává květy orlíčků k orlím drápům, druhý zase k nádobám na vodu.
Tvar květů orlíčků je natolik charakteristický a nezaměnitelný, že v tomto rodu nejsou taxonomické problémy. Všech asi 70 druhů roste v severním mírném pásu a přibyly k nim mohutné kultivary pěstované v zahradách, vzniklé jak mutacemi, tyk hybridizací.
Nejčastěji se pěstuje orlíček obecný, který má i v přírodě květy modrofialové, růžové i bílé. Zahradní kultivary bývají dvoubarevné nebo plnokvěté. Patří, stejně jako původní druh, k orlíčkům se zahnutými ostruhami.
Severoamerické druhy mají ostruhy přímé, některé velmi dlouhé, druh Aquilegia longissima až 8cm. Převládají u nich barvy žlutá a červená Aquilegia chrysantha.
Orlíčky jsou vytrvalé byliny, málokdy dvouleté, trsnaté s přímými větvenými lodyhami. Přízemní listy mají dlouhé řapíky a jsou dvakrát trojčetné. Lodyžní listy jsou téměř přisedlé, květy orlíčků mají nezaměnitelnou stavbu, jsou pravidelné, pětičetné, většinou převislé. Tvoří je pět okvětních lístků a pět lístků nektariových s ostruhami. Plod jsou měchýřky.

Čeleď:
Helleboraceae - čemeřicovité

Původ:
Orlíček obecný pochází ze střední Evropy. Roste tam ve světlých lesích a křovinách, nejčastěji na vápencovém podkladu, od nížin do hor,ve střední Evropě asi do výšky 1250m n.m.

Pěstování:
Orlíčky vyžadují mírně vlhkou půdu a lehce přistíněné stanoviště. Jinak je nenáročná.

Množení:
Množí se většinou generativně. Semena klíčí na světle, lépe po přemrznutí. Jednotlivé druhy a kultivary se ale mezi sebou snadno kříží.

Použití:
Orlíčky vyniknou ve skupinových výsadbách.