Latinské „sapo“ = mýdlo. Mydlice a především její kořeny obsahují až 5% saponinů a kdysi se používala k praní místo mýdla. Častěji se ale mydlice používala jako léčiví rostlina. Odvar u kořene se používal k odhlenění, jako močopudný potopudný prostředek. Zevně se používal do koupelí při kožních chorobách, ekzémech a furunklech.
V současné době se mydlice využívá k technickým účelům, velmi pěnící saponiny se používají do hasících přístrojů. Existuje asi 30 druhů mydlic. V zahradách se pěstují zajímavé nízké kobercovité mydlice, většinou jako alpínky, např. Saponaria ocymoides, Saponaria pumila a Saponaria x olivana. Původní areál mydlice lékařské není s největší pravděpodobností totožný s dnešním, protože se dlouho pěstovala v selských zahrádkách. V obcích, kde kdysi žili němečtí kolonisté, byla plnokvětá odrůda ´Plena´, která dodnes roste v jejich okolí zplaněle. Občas se také, pokud měla příhodné podmínky šířila i podél vodních toků.
Mydlice lékařská je statná bylina, vysoká 50 -80cm, s rozvětveným oddenkem. Má přímé větvené lodyhy se vstřícnými listy s charakteristickou žilnatinou (tři žilky). Květy vyrůstají v koncových latách nebo v úžlabí horních listů. Jsou pravidelné, pětičetné. Kvete téměř celé léto, od června do září. Plodem jsou podlouhlé tobolky.

Čeleď:
Dianthaceae - hvozdíkovité

Původ:
Mydlice lékařská pochází ze Středomoří. Roste také v Malé Asii, na Sibiři a v Japonsku. Byla také rozšířena do Severní Ameriky.

Pěstování:
Mydlice lékařská je nenáročná bylina. Vyžaduje pouze vlhkou půdu a polostín. Pokud má ale dostatek vláhy, roste i na přímém slunci, např. v březích regulovaných řek.

Množení:
Množí se dělením a semeny.

Použití:
Mydlice lékařská je typická rostlina vesnických zahrad nebo tzv. babiččiných zahrádek.