Kalužnice indická je jednoletá, trávozelená, 10 -70cm vysoká, obyčejně trsnatá tráva. Stébla má přímá nebo kolénkatě vystoupavá, smáčklá, rýhovaná, lysá, v dolní části většinou větvená, se 4 -5 uzlinami. Pochvy listů jsou smáčknuté, kýlnaté, rýhované, lysé, nebo jen v horní polovině na okrajích se 2 -3mm dlouhými jemnými chlupy, vyrůstajícími z bradavičnaté báze. Jazýček je 0,5 -1mm dlouhý, blanitý, na horním okraji s 0,5mm dlouhými brvitými chlupy. Čepele jsou ploché, 2 -20cm dlouhé a 3 -8mm široké, s výrazným středním žebrem, rýhované, lysé nebo jen nad jazýčkem roztoušeně jemně chlupaté. Květenství ze 2 -8 prstnatě rozložených lichoklasů je na vrcholu stébla, na bázi s chomáčem asi 2mm dlouhých chlupů, 1 -2 lichoklasy jsou často 3 -5cm níže, od stébla odstáté. Lichoklasy jsou 3 -10cm dlouhé, 3 -4mm široké, jejich vřeteno je křídlaté, na okrajích krátce brvité, po jedné straně s dvěma řadami hustě střechovitě uspořádanými přisedlými klásky. Klásky jsou 3 -6 květé, 4 -5mm dlouhé, široce vejcovité, zašpičatělé, ke vřeteni přitisklé. Dolní pleva je jednožilná, 1,8 -2,2mm dlouhá, s krátkým a brvitým zeleným kýlem, jinde lysá a tence blanitá, horní pleva je 5 -7 žilná, 3 -4mm dlouhá, široce kopinatá, špičatá, na kýlu drsná, jinde lysá, s úzkými, bělavými okraji. Pluchy jsou trojžilné, 2,4 -3,6mm dlouhé, vejčité, špičaté, výrazně kýlnaté, na kýlu krátce a ztuha brvité. Plušky jsou dvoužilné, 2 -2,8mm dlouhé, široce kopinaté, otupené, s krátce brvitým kýlem, vrásnité a tence blanité, lysé. Prašníky jsou 0,6 -0,8mm dlouhé. Obilky jsou hnědé 1 -1,3mm dlouhé, silně svraskalé, s malou kruhovitou bazální jizvou. Rostlina kvete od července do září.

Čeleď:
lipnicovité

Původ:
Kalužnice indická pochází pravděpodobné z Afriky, podobně jako většina druhů z rodu Eleusine. V Jižní Africe roste např. jako ruderál a polní plevel na suchých půdách v subtropickém pásmu s letními dešťovými srážkami. V konkurenci s ostatní vegetací je tam velmi úspěšná. Z toho důvodu ji zařazují mezi tzv. problémové rostliny, stejně jako další tři druhy tohoto rodu. Jako plevel prospívá druh zejména intenzivně na obdělávaných půdách v suchých oblastech.

Výskyt:
Z tropů a subtropů afrického kontinentu se druh v minulosti rozšířil do tropů i na ostatní kontinenty a odtud místy i do mírných zeměpisných šířek. Jeho expanze stále pokračuje, a to nejen horizontálně, ale i vertikálně. V současné době patří mezi nebezpečné nebo alespoň významné polní plevele v tropech a subtropech Asie, Ameriky, Austrálie a Oceánie. Zdomácnělý je druh také místy v jižní Evropě a na jihu střední Evropy, ve východní Asii, v jižní Kanadě, v temperátní Jižní Americe a jinde. V chladnějších zemích vystupuje většinou adventivně, s přechodným výskytem. Dobře prospívá na pionýrských půdách, na trávnících, pastvinách a pěšinách, protože dobře snáší sešlapávání. Vyskytuje se také na pustých místech a podél silnic a železnic, ale nejlépe se mu daří na orné půdě. Někdy roste i na mokrých místech a často v bujných exemplářích u zavlažovaných pozemků a podle kanálů. V době sucha ustupuje. Roste ve více než 60 zemích jako obtížný plevel ve 46 druzích kulturních plodin. Ve Spojených státech, kam byl druh zavlečen z Asie, je dost rozšířen zejména jako plevel v teplejších oblastech. Ve světě patří mezi hlavní plevele sójových kultur.
Do Evropy byla rosltina zavlečena asi před 140 roky. V současnosti roste v jižní Evropě a na jihu střední Evropy, a také v Bulharsku, ČR, ve Francii, Chorvatsku, Itálii, Maďarsku, Portugalsku, Slovinsku, Španělsku, Švýcarsku, adventivně se šíří ve velkých městech. Druh zdomácňuje i v Německu a v Rakousku. Na druhotné lokalitě v Evropě je rostlina zavlékána železniční a lodní dopravou, zejména prostřednictvím krmného oblilí, vlny a jejího odpadu, ptačího zobu, sójových bobů, sójového šrotu apod.
Poprvé byla rostlina sbírána v ČR 30. srpna 1974 v Ústí nad Labem. Je to teplobytný plevel, zavlékaný do ČR výlučně se severoamerickými sójovými boby nebo s odpadem ze sójových bobů, používaným ke krmení hovězího dobytka. Je možné ji pokládat za charakteristický druh labské cesty adventivů, patřící v ČR zatím mezi druhy monohemerochorní. Na českých lokalitách prodělává proces naturalizace. V tropech jsou rostliny větší a bujnější, dorůstají tam do výšky 85 -90cm. Bývají bohatě plodné, rekordní plodnost je 135 obilek na jedné rostlině, byla zaznamenána v Zimbabwe, zatímco průměrná produkce v populaci tam byla pro jednu rostlinu 40 000 obilek. V našich podmínkách dorůstají rostliny menších rozměrů a dosahují nižší produkce obilek.

Růstové podmínky:
Tato rostlina vytváří v našich podmínkách vysoké procento fertilních obilek. Pouze několik obilek z nejvyšší části se nevyvíjí. Obilky dozrávají do konce srpna. Po dozrání mají výrazný klíční odpočinek a většinou vůbec neklíčí. Klíční odpočinek se dá přerušit vyluštěním obilek z pluch, při několikaměsíčním suchém skladování nebo při uložení v chladných a vlhkých podmínkách. Obilky, u kterých byl klíční odpočinek přerušen, klíčí v širším rozmezí teplot, optimální pro klíčení jsou teploty 10 -15/28 -35°C, při stálých teplotách probíhá klíčení až nad 25°C, při střídavých teplotách se může dolní teplota pohybovat těsně nad 0°C. Klíčivost je dlouhodobá. Vzcházení obilek pozorujeme od začátku do konce května.
Klíční odpočinek a bohatá plodnost představují významný faktor pro možnou budoucí naturalizaci v nejteplejších oblastech ČR.

Množení:
Lehké obilky mohou být šířeny větrem a vodou, v druhotném areálu druhu má na jejich šíření hlavní podíl člověk při své pracovní činnosti. Obilky mohou být šířeny i živočichy.

Použití:
Tento druh patří mezi nebezpečné plevele zejména v tropech a subtropech Starého i Nového světa, kde je v současné době už velmi rozšířen. Postupně proniká i do teplejších oblastí mírného pásma. Další šíření na území ČR je limitováno zejména sníženou možností zavlékání obilek s ohledem na dovoz zemědělských surovin ze zahraničí, nebo téměř úplná absence zdrojů diaspor. Dále vysoké teplotní nároky druhu. Nejbližší naturalizované populace druhu v zahraničí se vyskytují pouze lokálně na ruderálních stanovištích, s výjimkou maďarských jsou od hranic SR a ČR dosud značně vzdáleny. Z těchto důvodů nelze expanzi druhu na našem území v nejbližší době očekávat, pokud by ale nenastalo výraznější dlouhodobé oteplení, což nepředpokládá. Protože se jedná o nebezpečný polní plevel, který se už lokalizoval v Ústí nad Labem, zařazujeme ho mezi druhy vnější karantény, který je potřeba věnovat pozornost především s ohledem na prevenci.
Kalužnice indická je plevel různých zemědělských kultur v tropech a subtropech, který je hostitelem virů chorob kukuřice a rýže. Údaje o její pícní hodnotě se různí, v některých oblastech je jako pícnina a krmivo ceněna, jinde se pro tvrdé listy nepoužívá. Je ale pokládána za dobré krmivo pro koně. Jako pícnina se pěstuje v Severní Americe a v Austrálii. V Zimbabwe je pěstována pro změkčení píce společně s motýlkokvětou rostlinou Kummerovia stipulacea. Obilky jsou jedlé, mladé rostliny na Jávě konzumují s rýží. V Etiopii bývá někdy pěstována jako textilní rostlina pro získání vlákna. Ze stébel se pletou rohože. Pro léčivé účinky se používá nať a kořen.