Vyhledávání
      

Hulevník povolžský (Sisymbrium volgense)

 

Květiny > 

Výška rostliny: 
od 30.0 cm do 80.0 cm
Doba květu: 
Květen, Červen, Červenec, Srpen, Září, Říjen
Barva květu: 
žlutá
Barva olistění: 
zelená
Tvar květu: 
hrozen
Tvary listů: 
celokrajné, kopinaté, peřenosečné, řapíkaté
Typy listů: 
listnaté, opadavé
Náročnost: 
slunce, polostín, vlhko, teplomilná, nenáročné, humózní půdy

Fotogalerie (0 fotek):

Popis rostliny:  
Hulevník povolžský je vytrvalá sivozelená až zelená bylina s prodlouženým výběžkatým oddenkem, vysoká 30 -80cm. Lodyhy jsou od báze větvené s větvemi přímými až odstálými, na bázi, někdy až po květenství pýřité, chlupy 0,2 -0,3mm dlouhé. Přízemní, dolní a střední listy jsou řapíkaté, peřenolaločné až peřenodílné, až 20cm dlouhé, s koncovým úkrojkem široce vejčitým až vejčitě kopinatým nebo široce trojúhelníkovitým, u dolních listů 9 -16cm dlouhým, oddáleně hrubě zubatým až téměř celokrajným, s vrcholem tupým, s bází často nesouměrnou, uťatou, na každé straně jsou 1 -4 postranní kopinaté až úzce kopinaté úkrojky. Řapíky jsou 1 -6,5cm dlouhé, horní listy krátce řapíkaté, kopinaté až úzce kopinaté, celokrajné, s vrcholem tupým, s bází zúženou v řapík, střední a horní jsou lysé. Hrozen je někdy větvený, 5 -30květý. Kališní lístky jsou přímé až odstálé, vejčitě kopinaté až kopinaté, 3,1 -5,5mm dlouhé, vnější kratičce kápovité, korunní lístky jsou široce obvejčité, 7,1 -9,9mm dlouhé, na vrcholu zaokrouhlené, zlatožluté, prašníky jsou 1,8 -2,7mm dlouhé. Plodní stopky jsou přímé až odstálé, 4 -6mm dlouhé, asi 0,7mm široké, rovné, šešule jsou oblé, 30 -50mm dlouhé, asi 1mm široké, rovné nebo mírně obloukovité, čnělka s bliznou je asi 1mm dlouhá. V šešuli je 20 -60 semen, 1 -1,8mm dlouhých, 0,4 -0,9mm širokých, oranžových, při kořínku tmavších. Rostlina kvete od května do října.

Čeleď:
brukvovité

Původ:
Hulevník povolžský je původní endemickou rostlinou stepí v jihovýchodním evropském Rusku, roste tam ve stepích, na svazích a jako plevel, na okrajích cest a v křovinách, na kamenitých a ruderálních místech. V evropské části Kazachstánu roste na sklalnatých místech ve stepní a polopouštní zóně kolem Kaspického moře. Je to nestálý apofyt.

Výskyt:
Z původního areálu na dolních tocích Volhy a Donu se ve druhé polovině minulého a začátkem tohoto století druh rozšířil,a to především díky železničním transportů, obilí, zejména na severozápad, sever a západ do evropské části bývalého SSSR, a odtud železniční a lodní dopravou dále do ostatní temperární Evropy, ale ne do Středozemí. Jako plevel je druh znám místy z Rakouska a Ukrajiny. V asijské části bývalého SSSR je znám úřevážně adventivně z Kavkazu, západní Sibiře a z Dálného východu. Byl také nalezen ve Finsku, Německu, Švédsku, Lotyšsku, v Polsku, ve Velké Británii, v Dánsku, Nizozemí, ve Francii, Norsku, Estonsku, v Belgii, ČR, Rakousku, SR, v Bělorusku a Litvě. V západní části sekundárního areálu se chová buď jako epekofyt, nebo, zejména v oceaničtějších územích, pouze jako efemerofyt. V Evropě naturalizace stále pokračuje.
V ČR byl druh poprvé sbírán 30. května 1960 v Pradubicích blízko nového nádraží. V současné době je známo z území ČR 74 lokalit a z území SR 13 lokalit. V ČR je hulevník roztroušen především v mírně teplé a v teplé klimatické oblasti od planárního do kolinního stupně, a odtud zasahuje někdy až do submontánního stupně. Ve SR je mnohem vzácnější, je znám pouze z několika lokalit jihozápadního Sloveska a z několika lokalit na východním Slovensku, v nadmořské výšce od 100m. Většina slovenských lokalit se nalézá v planárním stupni.
Většina lokalit vznikla díky agestochornímu zavlečení převážně s ruskou a ukrajinskou konzumní pšenicí, dováženou přibližně na území bývalého Československa do roku 1979. Hulevník je u nás typickým oligohemerochorem. Výjimečně byl druh zavlékán také s krmným obilím nebo také z osivem. Je u nás charakteristickým druhem východní cesty adventivů, podobně jako druh Bunias orientalis, i když náš druh se začal šířit oproti tomuto druhu o sto let později.
Obrovská lokalita se nalézá podél komunikací, zejména železnic. Rostlina je typická adventivní železniční rostlina. Výsušné teplé mezoklima železničních stanovišť supluje kontinentální klima v oblasti původního rozšíření. Většina lokalit se vyskytuje na území ČR a SR většinou v oblastech s průměrnou teplotou 6 -10°C a s průměrným úhrnem srážek 466 -960mm, asi 80% lokalit na stanovištích se srážkami do 700mm, podobně jako je tomu u dalšího druhu východní cesty adventivů Lactuca tatrica.
I když uplynulo už více než 35 let od prvního zjištění výskytu druhu na území ČR, nebyla dosud zaznamenána invaze na obdělávané půdy. Lze to vysvětlit zvýšenými nároky druhu na kontinentalitu klimatu, kterou nelze zaznamenat v západněji položené „střední Evropě“, stejně jako i jinde na sever, severozápad a západ od středoevropského území. Další expanzi druhu, zatím ale jen na ruderálních stanovištích, je možné očekávat v teplejších územích v kolinním a planárním stupni, zejména ve větších sídlech s rozvinutou průmyslovou a dopravní infrastrukturou. Fytocenologicky se vyskytuje druh jednotlivě v kolejištích a jinde na šlapaných místech. K původnímu substrátu je druh relativně idiferentní.

Růstové podmínky:
Rostliny u nás vytváří pravidelně velké množství semen, z nichž více než 90% bývá fertilních. Semena jsou po uzrání bez výrazného klíčního odpočinku a klíčí v široké rozmezí stálých a střídavých teplot. Ze střídavých teplot je optimum pro klíčení semen při teplotách 5 -10/20 -30°C, ale klíčení může probíhat již tehdy, pohybuje-li se spodní teplota již těsně nad 0°C. Ze stálých teplot je optimální pro klíčení teplota 25°C.
Semena, která se dostanou do půdy brzy po uzrání, vzcházejí koncem léta nebo počátkem podzimu a velká část listových růžic, která se vytvoří do konce vegetačního období, přečkává u nás zimu. Další část semen může vzcházet ještě počátkem jara. Klíčivost semen je dlouhodobější.

Množení:
Semena nemají žádné speciální přizpůsobení k rozšiřování a jsou tedy do velké míry odkázána na rozšiřování člověkem, které se může dít i prostřednictvím diaspor vegetativních. Druh se velmi dobře množí vegetativně, a to kořenovými výběžky. Jeho kořenový systém připomíná kořenový systém druhu Cirsium arvense nebo Candaria draba.
Vysoká produkce semen, dluhodobé uchování klíčivosti a odolnost mladých rostlin proti podmínkám středoevropské zimy, úspěšně ovlivňují naturalizaci hulevníku v našich podmínkách.

Použití:
Hulevník je relativně teplobytný druh, snášející velmi dobře i sucho. Nelze proto u nás vyloučit jeho budoucí expanzi v teplejších zemích. Pokud by se dostal po polních kultur, uplatnil by se zejména jako plevel v ozimných obilovinách. Invaze na obdělávané půdy ale nejspíš díky málo kontinentálnímu klimatu, nehrozí.
Hlavní důraz je kladen na prevenci. Další průběh naturalizace je třeba sledovat. V sousedství polích kultur je doporučena likvidace eventuálních primárních ohnisek výskytu, a to jednak vykopáním jedinců nebo případným použitím vhodných herbicidů. Včasným seříznutím jedinců je monžé zabránit vysemeňování. Při kultivaci poškozené kořeny velmi odnožují.
V jihovýchodní Evropě je hulevník místy úporným, těžko vyhubitelným plevelem. Jeho význam je pouze negativní, je to expanzivní plevel, zatím řazený mezi druhy vnitřní karantény.


 
 

Reklama - Kontakt
Copyright © 2010-2013 AtlasRostlin.cz
Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu je zakázáno.