Slovem „phaseolus“ se ve středověku označovala buď jakási réva, nebo spíše nějaký druh hrachu. Teprve Linné toto slovo použil jako rodové jméno fazolů.
Dnes se fazole pěstují téměř v celém světě. Jejich plody se ale vždy musí před konzumací tepelně upravit, jinak mohou být jedovaté.
Fazol šarlatový je nejen užitečná zelenina, ale i krásná ovíjivá rostlina. Původně je to dvouletka, ale v chladných oblastech Evropy se pěstují spíš jako jednoletá liána, schopná vyrůst během jedné sezóny až do výšky 4m.
Původní druh kvetl šarlatově. V zahradách se jako okrasná liána uplatňuje dvoubarevný kultivar ´Bicolor´, který má tzv. křídla v květech bílá a pavézu šarlatově červenou. Koncem léta má tato liána dlouhé, široké lusky, obsahující skvrnitá ledvinitá semena.
Fazol šarlatový je ovíjivá levotočivá, jen málo větvená liána s trojčetnými listy a zašpičatělými, široce vejčitými lístky. Květy vyrůstají v úžlabních květenstvích a jsou 2 -2,5cm velké, šarlatové, zřídka čistě bílé. Kvetou v červnu a září, postupně. Lusk je až 30cm dlouhý, plochý, drsný a obsahuje 3 -9 zpravidla pestrých semen.

Čeleď:
Fabaceae - bobovité

Původ:
Fazol šarlatový pochází z tropických a subtropických oblastí Ameriky.

Pěstování:
Fazol šarlatový je jedna z mála ovíjivých rostlin, které snesou extrémní podmínky lodžií panelových domů a přitom je dokážou, alespoň v letních měsících, učinit na pohled krásnými. Půdu v truhlících potřebují dobře zásobenou živinami.
Semena se vysévají začátkem května přímo na záhon, nejlépe po 2 -3 do jedné jamky. Brzy po vzejití potřebují rostliny vhodnou oporu pro ovíjení. Jihoameričtí indiáni je vysévají např. ke kukuřici, aby se po ní pnuly.

Množení:
Fazol se množí semeny.