Zpět na seznam

Boryt barvířský

Isatis tinctoria

Foto: Boryt barvířský
Detail
Kategorie Dvouletky
Výška rostliny do 100 cm
Barvy rostliny žlutá
Tvary rostliny hrozen
Barvy listů zelená
Tvary listů kopinaté
Typy listů listnaté, opadavé
Měsíce kvetení Květen, Červen, Červenec
Požadavky rostliny slunce, polostín, vlhko, hlinité půdy, nenáročné
Použití rostliny skupinové výsadby, v lékařství
Použitelné části rostliny list
Popis

Boryt barvířský je dvouletá, vzácně i vytrvalá rostlina s krátkým vegetačním cyklem. Má vícehlavý kořen s růžicemi přízemních listů, které se tvoří v prvním roce a jsou podlouhle kopinaté. V druhém roce vyrůstají modrozelené lodyhy vysoké až 100cm, ne nichž se od května do července tvoří hrozny malých žlutých nadýchaných květů. Plodem jsou velké křídlaté nažky, v době zralosti tmavohnědé.
Anglický název borytu barvířského „woad“, pochází pravděpodobně z anglosaského výrazu pro rostlinu „wad“ nebo „woad“. Hipokrates doporučoval listy borytu rozdrtit a spolu s lněným olejem použít na léčení vředů. Dioskoridés píše, že listy borytu mají silné adstringentní vlastnosti a lodyha zastavuje krvácení. V roce 50 př. Kr. Plinius uvedl, že rozdrcené listy rostliny pomáhají zastavit krvácení hlubokých ran a léčí „oheň sv. Antonína“ (nemoc způsobená otravou námelem). Culpepper doporučoval používat boryt jako obklad při onemocnění sleziny.
Boryt barvířský se od pradávna pěstoval pro modré barvivo. Už Caesar přinesl zprávy z galských válek o tom, že Britové používají boryt k barvení těl bojovníků. Borytovou modř používali hojně Římané, a to v takovém množství, že ho Sasové museli k obarvení doma tkaných látek dovážet. Sasové používali modré barvivo běžně, a také ho míchali se žlutým barvivem z rýtu barvířského, čímž vznikla proslulá lincolnská zeleň.
Ve středověku bylo pěstování borytu barvířského v celé Evropě přísně regulováno barvířskými cechy. Byl důležitým a žádaným zbožím na středověkých trzích, ale jeho pěstování nebylo bez obtíží. Boryt nadměrně vyčerpává půdu a nemají ho rády včely. V roce 1579 bylo v okolí Southamptonu mnoho stížností, protože obyčejní lidé se velmi trápili tím, že po vysetí borytu zde nebude tráva a neporostou zde ani jiné zemědělské plodiny nutné k obživě. Pěstování ale stejně pokračovalo a listy se i nadále sklízely 4krát nebo 5krát za rok. Pěstitelé je posílali do továren, kde se listy drtily, svinuly do balíků a nechaly devět týdnů fermetovat.
Až do 16. století, kdy bylo objeveno indigo, byl boryt barvířský jedinou surovinou pro výrobu modrého barviva. S objevem indigové modře začala poptávka po borytu klesat, a rozmach jeho používání skončil v Británii v roce 1930, kdy byly v Lincolnshire uzavřeny poslední dvě továrny na jeho zpracování. Až do roku 1932 byl ale boryt hlavní složkou barviva na policejní uniformy.

Čeleď:
brukvovité

Původ:
Boryt barvířský je původem ze střední a jižní Evropy a z Asie. Pěstuje se od pradávna a zplanělý dnes místy zdomácněl podle cest a tratí, na loukách, pastvinách, úhorech a vinicích.

Pěstování:
Semena borytu se vysévají od února do července do dobře zakryté půdy, 2,5cm hluboko.

Sběr:
Sbírají se pouze dospělé listy. Jestliže vybíráme jen listy velké, můžeme sběr z jedné rostliny během roku opakovat.

Množení:
Boryt barvířský se množí semeny.

Použití:
Boryt se dnes používá hlavně k vylepšení kvality barvy získané z indigovníku a jako základ černého barviva. Rostlina má silné adstringentní účinky a listy se mohou použít jako placky pro léčení vředů a zánětů.
Boryt nejvíce proslul svou schopností poskytovat modré barvivo. Smíchá-li se s kamencem, je výsledná barva růžová, ta se používala k obarvení obřadních rouch a šňůrek. Boryt velmi dobře znali dávní britští válečníci, kteří se jím natírali, aby zmítli a zastrašili své pověrčivé nepřátele. Proto se jim také o svátku Lughnasa barvily oděvy bojovníků určené pro symbolické hry, které končily volbou posvátného krále. Zvolený král pak uzavřel posvátný sňatek se zemí, aby později, na svátek Herfest, podstoupil symbolické sebeobětování výměnou za dar chleba. Smysl symbolické oběti byl v tom, že král vzdor očekávanému nadějnému životu uvolnil své místo ve prospěch chleba. Od svátku Lughnasa až do Herfestu byly na jeho těle namalovány borytovou barvou spirály jako znamení věčnosti života.
V dávných dobách Keltů se vdané ženy kmene pomalovaly borytovou modří a vydaly se nahé na místo oslav svátku Imboc uctít Bohyni, která měla při této příležitosti podobu stařeny zahalené závojem, mladší ženy místo toho přinášely dárky, které obětovaly bohyni Brighid v její svatyni.
Nové fotografie rostlin